Dědické řízení přes hranice evropských států se zrychluje a zlevňuje
Dědické řízení přes hranice evropských států se nařízením Unie od 17. srpna 2015 značně zjednodušuje. Neplatí to pouze pro tři země, které si vyjednaly výjimku – Velkou Británii, Irsko a Dánsko.
Mezinárodní dědické právo se v Evropské unii týká asi 450 tisíc rodin ročně. Doposud se uplatňovalo ve dvou i více státech současně a tomu je právě konec. Nově se dědictví po příbuzných žijících dlouhodobě v zahraničí bude řešit pouze v jedné zemi.
Novinka: Místo dědického řízení lze určit v závěti
Pokud pozůstalí žili v jiném státě než jejich zemřelý příbuzný, dědické řízení se často komplikovalo, protože ho současně řešily úřady obou zemí. Dle nového nařízení EU bude dědictví kompletně vypořádáno v tom státě, ve kterém měl zemřelý tzv. obvyklý pobyt. Tím se rozumí, že už neměl vazby s domovskou zemí, založil si tam bankovní účet a platil pojištění. „Obvyklým pobytem“ však není myšlena dlouhodobá dovolená nebo služební cesta.
Zemře-li člověk v zemi obvyklého pobytu, převezme dědické řízení tamní soud, a to i v případě, že vlastnil majetek ve více zemích. To ale platí jen tehdy, pokud v závěti vysloveně neuvede zemi, jíž chce dědické řízení svěřit. Zde jsou modelové příklady:
- Jan S. žije dlouhodobě ve Francii a do závěti napíše, že si přeje, aby řízení o dědictví řešily soudy České republiky. Dle pravidel platných v EU mu bude vyhověno.
- Renáta H. se před 23 lety přestěhovala do Německa, zatímco její dospělé děti žijí v České republice. Protože nenapsala závěť, bude dědické řízení vypořádáno v zemi obvyklého pobytu, tedy Německu, a to včetně pozemku, který stále vlastní v ČR.
Rizika nového nařízení
To, že se teď závěť řeší jen v jedné zemi EU, však může přinést i rizika, která vyplývají z rozdílného pojetí dědického práva. Všichni, kteří žijí dlouhodobě v zahraničí, by se proto měli důkladně seznámit s právy a povinnostmi jejich dědiců. Zatímco např. v Německu jsou společnými dědici pozůstalé děti a manželka, ve Švédsku je to mnohdy jen sama manželka a ve Francii zase zákon nejdříve přihlíží k dětem.
Podle expertů na mezinárodní dědické právo spočívá řada potenciálních komplikací také v určení obvyklého pobytu zemřelého, který by mohli někteří dědicové napadnout, a tím se zvýhodnit. Problémem může být také nízká produktivita nebo přetížení příslušných rozhodovacích orgánů.
Dědění po příbuzných v Evropě řečí práva
Dnem 17. 8. 2015 nabývá účinnosti nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení, ze dne 4. 7. 2012. Toto nařízení je v celém rozsahu přímo použitelné i v České republice na pozůstalost po osobách zemřelých v tento den nebo později a má přednost před normami tuzemského práva, které mu odporují (čl. 10 Ústavy, § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém). Má přednost i před úpravou obsaženou v mezinárodních smlouvách uzavřených mezi členskými státy, pokud je s jeho ustanoveními v rozporu (čl. 75), není jím však dotčeno uplatňování nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. 5. 2000 o úpadkovém řízení. Tímto nařízením nejsou vázány Spojené království, Irsko a Dánsko.
